Dobré ráno,
dovoluji si zahájit třetí zpravodajství z lyžařského kurzu v letošním školním roce.
Odjíždíme na odložený kurz, původně jsme jej měli absolvovat ve druhém lednovém týdnu, ale sníh nebyl nikde, proto nynější náhradní termín. Ani teď to se sněhem není optimální, ale je a my se těšíme na lyžování.
Čtvrtek
Po ránu běžná rutina, budíček, úklid, snídaně, příprava na lyžování. Dnes vše OK.
Do střediska přijíždíme krátce po deváté. Dnes je aut minimum a pouze dva autobusy. Je zataženo.
Hned po ránu řešíme dva drobné problémy. Jeden z lyžařů má pouze jednu hůlku, po prohledání všech možných a nemožných úkrytů není nalezena. Pomáhá nám pan řidič, zapůjčuje své osobní, ale k drobnému lyžaři by se snad hodili spíše na běžky. My se toto drama dozvídáme až u kabinky, při pozdním příchodu zmožených instruktorů, vyčerpaných hned po ránu pátrací akcí. „Co, že nemá,“ ptá se paní učitelka, „Hůlku,“ dozvídá se. „Jedna lichá visí na stojanu, není jeho?“ „Ne to není možné, dušoval se, že do autobusu odnesl obě.“ Přesto probíhá kontrola jmenovaným, „Ano, to je ona,“ sděluje. Běží vrátit půjčené hůlky panu řidiči…
Probíhá společné focení. Odchod na svahy, ouha jeden z lyžařů nemá rukavice. Nechal je doma, protože byly mokré. Pan učitel mu zapůjčuje náhradní. Jak myslíte, že je vrátil? Ano byly tak mokré, že se musely ždímat.
Při prvním výjezdu kabinkou sledujeme výstup jednoho horala, v batohu prkno na nohou sněžnice. Hbitě stoupá k vrcholu Hraničníku. První družstvo jej pozoruje. Rozvine se debata o tom co má na nohou. Pan učitel vysvětluje o co se jedná. Jeden z hochů konstatuje: „To ne, sněžnice je přece infekční choroba, máma to říkala.“ Proti tomu není možné postavit žádný argument. Platí staré pravidlo: maminka a pan režisér mají vždycky pravdu.
Máme mezi sebou taky umělecky založené osobnosti. Jedna z nich se při jízdě tak kochala nádherným barevným nebem a panoramaty, že po pár vteřinách objal jedinou stojící tyč na celé sjezdovce. Naštěstí nejel rychle, takže se to obešlo bez úrazu. No prostě umělecká duše. Je třeba konstatovat, že dnes byly vidět i zasněžené alpské vrcholky,
Jednička se odhodlala vyfotit se v krásném novém dřevěném nápisu Hochficht, stálo to trochu úsilí, ale výsledek je jedinečný. Fragmenty vidíte v galerii.
V jedné chvíli kdy byla čtyřsedačka na Hochficht obsazena všemi našimi družstvy, došlo k zajímavé situaci. Sedačky začaly couvat. Podle toho, kde zrovna seděli účastnící kurzu, fabulovaly následky této nečekané změny. Na sedačce ještě nikdo z nás necouval. Jeden z instruktorů nedaleko výstupu, byl přesvědčen, že za chvíli přijde obsluha a začne jej pomocí žebříku sundavat. Instruktorům uprostřed lanové dráhy bylo velmi nepříjemné houpání sedaček. Na pouti za to platí, ale tady si to moc neužili. Nakonec se sedačka rozjela správným směrem a my mohli pokračovat v lyžování.
V poledne se scházíme v restauraci. Vypadá to, že konec sezóny se projevil i tady. Nabídka jídla již není stoprocentní. Hlavně o pizzu je boj. Některé druhy došly a vypadá to, že tento sortiment zítra už nebude.
Děti si oblíbily vodu gratis. Pilně doplňují tekutiny a ve velkém množství si ji berou. Někdy je to ovšem na pováženou. Je opravdu dost studená, možná z místního pramene, proto zdarma. Jeden z našich lyžařů, který si již od pondělka stěžuje na bolesti v krku a skoro nemluví, rovněž pije tento nápoj. Paní učitelka mu říká, že to neprospívá jeho zdravotnímu stavu. Na to ji briskně odpoví: „Když je to zadarmo…“ Voda ano, zdraví ne. Možná, že tato zdarma má nějaké zdravotní léčebné účinky. Ale hlas se mu zatím nelepší. Uvidíme zítra.
Po obědě opět na lyže. Sníh při vysokých místních teplotách postupně rychle ubývá a terény a podmínky se mění. Toho si nevšimla jedna ze skupinek našich lyžařů. Při návratu ke kabince ze Smrčiny využívali zkratku. I odpoledne po ní pádí co nejrychleji k vleku. Je třeba ušetřit každou vteřinu a být tam první. Ale ouha, náhle se ozývá nezvyklý ostrý zvuk jak lyže brousí asfalt. Oni totiž přehlédli, že sníh na stezce chybí. Jeden, druhý, třetí… upravují skluznice, novou metodou. Ten poslední si všimne, že něco není v pořádku. Je rozhodnut vyřešit situaci po svém. Na konci sněžné stopy se odráží jako Pavel Ploc, technika skvělá, ale dopadá na asfalt jako legendární Eddie Edwards, přezdívaný orel. I dopad má stejný, končí v kotrmelcích. Ale Eddie padal do sněhové peřiny, tento nešťastník se válí v blátě. Lyžařské oblečení má nový design.
Po třetí se scházíme u autobusu. Všichni jsou v pořádku, i skokan si již zhojil rány. Klidná cesta do hotelu. Před večeří instruktáž jak to bude zítra. Zbytek času do večeře si mládež měla balit. Výsledky uvidíme zítra.
U večeře zvítězily hranolky a přírodní kuřecí maso. V nabídce byla také česnečka, výborný zeleninový salát, pečené kuře, rýže, gnochi se špenátem a moučník.
Diskotéka. Mohlo by to být na samostatnou kapitolu. Již v poledne přednášeli vyslanci požadavky svých svěřenců, kteří touží po druhé diskotéce. Ta první se moc nevydařila, proto chvíli váhám. Ale slibují hory doly. Včera jsem se od jednoho nejmenovaného dozvěděl, že ta minulá byla slabá, protože chyběly písně z osmdesátek, bylo to samé duc duc a na to se nedá tančit. Takže povoluji, pokud bude důkladná příprava. Navíc nás trochu brzdily technické problémy, místní aparatura se rozbila. Naštěstí se panu majiteli po velkém úsilí podařilo zesilovač částečně zprovoznit. Kratochvíle může začít. Osmdesátky byly, dokonce byl i párový tanec. Pro některé byla diskotéka velkým emociálním zážitkem. Páry se průběžně rozcházely, scházely, měnily, ovšem ne vždy podle přání „zamilovaných“. Nakonec to, ale všichni přežili a o diskotéce se diskutovalo ještě dlouho po večerce. Výsledky uvidíme v autobuse na zpáteční cestě…
V této chvíli je na hotelu klid. K večeru budeme v Rudné. První odhad příjezdu je kolem 17. hodiny.
Těšíme se na poslední lyžování, trochu nás pálí balení a nakládání, ale nakonec i to určitě zvládneme.
Dobré ráno, dobrou noc, posíláme pozdravy do Rudné a okolí.
Středa
Budíček v obvyklou dobu. Úklid se zlepšuje, žádný pokoj neměl čuníka. Příprava svačiny. V jednom předchozích příspěvku jsem psal o borci, který miluje párek v rohlíku s kečupem. Měl jsem trochu pochybnosti, jak bude vypadat jeho krabička. Až dnes jsem pochopil svůj omyl. On totiž tuto výbornou svačinu balí do mikrotenového sáčku. Ten snad po použití vyhodí…
Bleskový nástup do autobusu. Padesát pět lidí je připraveno k odjezdu, ne však hoši jednoho z pokojů, ti ještě po osmé v klidu odpočívají na kavalci. Takže až na důrazné vyzvání opouští svůj vigvam, jsou v pohodě, jak se dnes moderně říká, u nich well being funguje. Tyto moderní trendy jsem úplně nezachytil. Trochu mne rozhodilo, že těch ostatních 55 čekajících v pohodě úplně nebylo. Za mlada jsem slyšel, že se tomu říká neomalené chování, ale dnes je to asi jinak.
Do střediska přijíždíme krátce po deváté, dnes jsme třetí autobus. Opět nás vítá sluníčko, nuda. Mažeme se pětkrát desítkou, takže výsledný ochranný faktor je 50. Já nasazuji čepičku, jako ochranu před spálením mé nahoře zarostlé hlavy. Dnes mají kupodivu všichni všechno. Včera jsme řešili genderově vyrovnanou dvojici, ani jeden z nich si nevzal rukavice.
Kolem čtvrt na deset jsme na svahu. V noci byla trochu nižší teplota a pistám to prospělo. Kvalitní terén je skoro do jedenácti. I já se svými dvěma začátečníky, jejichž fotografie je v galerii, foceno na Smrčině, se vydávám vstříc lyžařskému dobrodružství. Ladně v pluhu sjíždíme trasu z Hraničníku, bez pádu. Využíváme té možnosti, že jsme nabrali vyšší nadmořskou výšku a přesunujeme se ke čtyřsedačce Hochfichtbahn. V pohodě nasedáme a na vrcholu vystupujeme. Z vrcholu vede pouze jedna otevřená sjezdovka, ale začátečníci si s ní hravě poradili. Mají můj respekt. Navíc Lukáš je nadšený a lyžování jej velmi baví. Co může být větší odměnou než nadšení svěřence pro tento sport. Před lety na Božím Daru a Klínovci jsem naučil lyžovat jeho tatínka a nyní syna. Je mi jasné, že vnouče už nezvládnu.
Ostatní družstva brázdí všechny otevřené svahy v areálu. Shodujeme se, že do jedenácti to byla paráda. Navíc, podobně jako v minulých dnech, jsme skoro sami. Samozřejmě při jízdě na lyžích dochází k mnoha méně či více dramatickým situacím. Na kotvě se zpravidla jezdí po dvojicích, všichni byli řádně poučeni a mnozí již několikrát jeli. To, že při startu někdo nezachytí kotvu se stane i vrcholovým lyžařům. Ale, že při výstupu zvolíte opačnou stranu je trochu na pováženou. Dnes jedna slečna místo vpravo odbočila vlevo. Sněhu tady již opravdu není přehršel a stopu pod kotvou udržuje obsluha dost složitě. Takže nesprávná odbočka znamenala, že slečna přesedlala na travní lyžování. Dost se divila, že ji to na zeleném pažitu nejede. Takže musela sundat lyže a přehopkat na bílou pláň. Jiný borec zase na čtyřsedačce úmyslně pozdržel zvednutí kovové zábrany a tak se jednomu z lyžařů nepodařilo vystoupit. Naštěstí zachoval chladnou hlavu a zůstal sedět. Obsluha zapnula zpětný chod a on mohl vystoupit. Ten vtipálek bude zítra za odměnu jezdit s posledním družstvem, možná mu to dojde.
Jedné ze slečen se dnes rozbilo vázání. Pan učitel, ač je velmi zručný, to nedokázal na koleně opravit. K nehodě došlo na nejvzdálenějším možném místě. Naštěstí, nás opět jako vždy, zachránila obsluha vleků. Naložila dotyčnou do auta a dovezla ji zpátky do centra dění. Co teď? Slečnu máme, ale také rozbitou lyži. Chvíli diskutujeme, co provedeme. Nakonec pana učitele posílám do místního skiservisu. Řka, že je tam česká obsluha a tak se v pohodě domluví. No chyba lávky, dnes pouze Rakušané. Ale spravila to jednoduchá německá věta: „Servis bitte,“ Chlapík se usmál, podíval na lyži a za pár chvilek byla závada odstraněna. I tady platí pravidlo, svěřte servis specialistům. Místní mohu doporučit, již několikrát nám pomohli. Se zvučným: „Danke“ a úsměvem pan učitel odchází. Vše zachráněno, slečna může dál lyžovat. Možná drobná poznámka nomen omen platí i v této situaci. Lyže i slečna mají stejné přízvisko, můžete hádat.
Dnešní lyžování jsme zkrátili. Míříme zpět na naši stranu. Čekají nás nákupy a plavání. Oblíbený supermarket COOP na Lipně bereme útokem. Nákupy nehodlám komentovat, protože bych se zase opakoval. Jen jedna perlička, nákup nealko piva byl zakázán. Je nutno dodat, že zájemci o tento artikl se nejdříve přišli slušně zeptat. Pochvala. Musím konstatovat, že tento nápoj doporučoval dětem i slovutný výživový specialista minulého století Rajko Doleček. A já jsem pár let žil takový obědový sen ve školní jídelně, který si raději nechám pro sebe. Ale poslední výzkumy ukazují, že samotný nápoj není až tak závadný. Nicméně skrytě připravuje děti na pití piva v budoucnosti, protože ona charakteristická chuť je velmi výrazná a návyk je návyk. Proto zákaz z naší strany. Co si s tím počnete vy, je váš úkol.
Po nákupech hurá do bazénu. Tady je po sezóně, takže je nám plně k dispozici. Stavěla se bobří hráz, nevím co to bylo, ale prý to uvidíte ve fotogalerii. Koňské zápasy hravě vyhrála dvojice s nejvyšším účastníkem našeho kurzu. Jejich fyzická převaha byla nepřekonatelná. Já se skupinkou dívek jsme zatím korzovali po ztichlém Lipně. Krátce po páté se vracíme do hotelu, řádně vykoupaní a vyprocházkovaní.
Následuje studijní volno.
V 18:15 večeře. Jeden z našich náročných lyžařů se druhý den po sobě diví, že nejsou krevety. Buď nepochopil, že nejsme u moře nebo je na tuto exotickou stravu zvyklý. Mám trochu obavu, že zítra po ránu bude vyžadovat kaviár a šampaňské. Dnes vyhrály na celé čáře buchtičky se šodó. Ale v nabídce byla rovněž skvělá bramborová polévka, vepřo zelo knedlo, rizoto se sýrem nebo výborný zeleninový salát.
Po večeři následuje mistrovství světa ve „střižbě“, pro nezasvěcené kámen, nůžky, papír. Nejprve losování úvodních dvojic v pavouku a pak již probíhají líté boje. Do finále se překvapivě probojoval Tomáš a Kryštof. Finálový souboj byl velmi vyrovnaný, nakonec vyhrál ten lepší. Třetí místo obsadila jedna z dívek.
Medailisté obdrželi za předvedené výkony pravý lipenský kámen… Pak ještě jedna zajímavá hra, nebudu ji popisovat. Možná, že starší ročníky ví co to je „Na sardele“. S hrou je spojena jedna drobná příhoda. Mezi prvním a druhým kolem si děti šly pro něco na zakrytí očí. Hra se totiž hraje v absolutní tmě. Všichni jsou zpátky v jídelně, jsou jim zavazovány oči. Až po několika minutách přichází poslední účastník klání. „Kde jsi byl?“, odpověď nás šokovala: „Kluci odešli z pokoje, zhasli a já nemohl najít východ…“
Večerka ve 22:00, léčíme drobné bolístky a neduhy. Ukazuje se, že někteří z rodičů nepochopili sdělení, léky předáte zdravotnici při nástupu na kurz. Nebo v některých rodinách nepovažují například paralen za lék. O některých dalších substancích ani psát nebudu. Jsem rád, že více věříte vašim dětem, které se medikují podle potřeby. Musíte, ale počítat s tím, že na příště vám je štandopede pošlu domů, protože za jejich zdravotní stav, zcela určitě nemůžeme nést odpovědnost. Pozitivní zprávou je, že se to zatím týká malého procenta účastníků.
Abych končil pozitivně, už nám zbývají pouze dvě noci. No vlastně spíš jeden a půl noci. V pátek je máte doma. Určitě se všichni těšíte. Dnes nás čeká další parádní lyžování.
Úterý
Lyžovali jsme celý den na sluníčku. Během dne obvyklé příhody. Zapomenuté, ztracené rukavice. Otlačené bolavé nohy atd. Vše jsme na svahu vyřešili.
Po návratu osobní volno. U večeře vítězí řízečky s bramborovou kaší. Po večeři diskotéka. Večerka v obvyklý čas, tentokrát bez rušivých vlivů. Všichni v pořádku, řešíme jednu zvýšenou teplotu.
Možná se k večeru dostanu k podrobnějšímu zpravodajství.
Dnes ve středu je v plánu trochu kratší lyžování, potom nákupy a bazén na Lipně.
Pondělí
Kritickým dnem má být sice až třetí den, ale my jsme do něj zřejmě vstoupili již dnes. Začalo to ráno o půl šesté. Paní učitelka je povolána do jednoho z pokojů chlapců. Jednomu z nich je po ránu značně nevolno. Provede kontrolu na místě, změří teplotu, vypadá to na drobné emesis. Borec vypadá dobře a na nic si nestěžuje. Drobně posnídal a pak celý den lyžoval, takže nakonec dobrá zpráva. Jen paní učitelce se zkrátila doba odpočinku.
Budíček v 7:00, snídaně 7:15. Při kontrole pokojů jedno prasátko, hoši budou nacvičovat večer úklid, aby se polepšili a nemuseli za tři čuníky domů. Ti prozíravější si balí svačinu. Jeden lyžař mne uzemnil. Ke svačině si pečlivě zabalil rohlík, který si rozřízl a vložil do něj párek. Do této chvíle pohoda, ale pak to samozřejmě vylepšil, zalil párek notně kečupem a vložil do krabičky. Živě jsem si představil, jak to bude po transportu vypadat…
V 8:00 nasedáme do autobusu, v 8:10 všichni vyrážíme. Dnes bez podstatných příhod před cestou i po cestě. Krátce po deváté jsme ve středisku. Vítá nás slušná mlha. Jsme první autobus. Kupodivu jsme bez problémů zvládli vyložit, obout boty, najít si lyže a předat permice.
Mé družstvo začátečníků se rozrostlo na pět osob, včera byla pouze jedna. Ale všichni zúčastnění zaslouží pochvalu. Než by začínající lyžaři bezhlavě vyrazili společně s ostatními kabinkou na Hraničník, tak se nejdříve rozjezdili dole, kde si ověřili své možnosti a tak se nemuselo řešit, jak sjedou po modré sjezdovce dolů. Na Hraničníku totiž probíhalo rozdělování do družstev. Nakonec se můj tým ještě rozrostl o dvě slečny, které byly pomalu svezeny dolů. Takto se postupně rozlyžovali a během dne jsem většinu předal do ostatních družstev. I tak nakonec všichni zvládli sjet právě onu modrou trojku z Hraničníku. Velká poklona. Máme 52 lyžařů.
Během dne, jak je to na horách obvyklé, vystřídali jsme všechny druhy povětrnosti. Nejprve mlha, potom sluníčko, následuje déšť a konec opět sluníčko. Sněhu je více než v lednu, ale je těžký a namáhavý.
První den lyžování jsme zvládli. Všichni v pořádku, někteří slušně unaveni, pár drobných modřin se najde.
V 15:30 se scházíme u autobusu, nakládáme a odjíždíme. U hotelu jsme kolem půl páté. Preventivně odchází děti na vycházku, na hřišti soutěží a hrají hry. Vrací se po šesté.
V 18:15 večeře, dnes vítězí boloňské špagety, slušná porce dětí si dává výbornou gulášovou polévku. Pouze pár jedinců si bere výbornou svíčkovou s knedlíkem. Většina si bere moučník – čokoládovou roládu.
Tady dobré zprávy končí. Už při večeři se dětem podařilo rozbít talíř. Pak jsme se dozvěděli, že jeden pokoj holčiček demontoval dřevěnou poličku ze zdi a udělal si z ní botník. Slečny jsou zvyklé v několika hvězdičkových hotelech běžně manipulovat se zařízením a nábytkem. Asi jsou kreativní po rodičích.
Po večeři odchází na pokoje. Za pár minut přichází skupinka dívek s jedním chlapcem. „Co se stalo? Já jsem rozbil postel. Jak? Jenom jsem si přesednul. Co jsi dělal u holek. Ony mne pozvaly.“ Co na to máte říct. Tři drobné holčičky a jeden narostlejší chlapec. No co, stane se.
O půl osmé se scházíme k hrám v tělocvičně. Nejprve seznamovací kolečko. Potom hádací hra Kdo je to, co je to? Nakonec lidské pexeso. Stav utkání dívek a chlapců je vyrovnán 6:6. Hrajeme a končíme krátce po deváté. Než odejdeme z tělocvičny, přibíhá skupina dívek. Další postel rozbitá. Slečna si prý jen z radosti poskočila. Rozbitá dřevotříska mluví za vše… To poskočení muselo být opravdu rázné.
Jsme tady druhý den a už jsme stačili zničit dvě postele, rozbít talíř a zničit kulaté sklo na stolku. V hotelu jsme nejméně po dvacáté, ale takovou úrodu jsme ještě neměli. Pomalu se bojím dnů příštích.
Večerka ve 22:00, kolem jedenácté už je všude klid. Zdravím do Rudné a okolí.
Neděle
Všech 52 účastníků se schází po druhé hodině před budovou B a C v ulici V Aleji. Tentokrát nakládání a přebírání dětí v naprostém pořádku. Na nalodění jsme nepotřebovali ani půl hodinu. Takže krátce před půl třetí vyrážíme za lyžařským dobrodružstvím. Děkuji rodičům za dochvilnost. Občas mne napadá, zda se na ten týden bez ratolesti netěší někteří rodiče více než jejich děti. Omlouvám se za tuto nejapnou myšlenku.
Cesta probíhá bez rušivých vlivů. Akorát Oskar v černých brýlích na poslední pětce, se zřejmě trochu nudí a tak po autobusu začíná létat míč. Nakonec přistane v bezpečí u vedoucího vozu, který si jej pro jistotu ponechá v úschově. Jak jsem zjistil, a to jezdím na hory více než 30 let, vždy se dá zažít něco nového…
Zastavujeme v místě naší tradiční zastávky benzinka MOL u Kauflandu České Budějovice. Hygienická přestávka a první nákupy. Tentokrát jeden opravdu nezvyklý a druhý poněkud na pováženou. První, borec si kupuje sluchátka, řka: „Bez nich to týden nemohu vydržet.“ Krátce po odjezdu hlásí, že jedna strana nejde. Hochu nedá se nic dělat, reklamace v sobotu s rodiči… Druhý, to se nám nepodařilo úplně vychytat, hlídali jsme plynulý provoz na WC, borec si nakoupil kávu, tu mají tady výbornou, i já ji tady rád konzumuji. Paní učitelka jej odchytla, když dopíjel poslední lok. Pravil, že je to jeho rituál s rodiči, běžně ji spolu pijí. No úplně se mi to nezdá, ale pokud ano, upozornil bych dotyčné rodiče, že to není úplně nejlepší nápoj pro náctiletého… Rozhodně by byla lepší voda.
Kolem půl šesté jsme v Zadní Výtoni, hotel Aktiv nás vítá. Zatím jsme v hotelu sami, nějací hosté se snad objeví ve středu. Vykládáme, přemisťujeme zavazadla do našeho oblíbeného prostoru s křesílky. Dochází k dělení na pokoje. Nejprve slečny, to šlo jako po másle, po menších desítkách vteřin je rozděleno a dívky odchází. U chlapců to tak snadno nešlo, navrhované počty ubytovaných a pokoje jim nevyhovovaly. První dva pokoje jsme zvládli, ale pak to přišlo. Potřebuji udat tři pokoje po čtyřech, ale mám tam čtyři skupiny po třech. Výsledný součin je v obou dvou variantách 12, jen ty prolínající se množiny po 4 nejsme schopni dát. Už to vypadá, že jedna trojice bude bivakovat na podlaze. Nakonec jsme to nějak dali, ale byl to boj. A aby toho nebylo málo, jedno slonbidlo s taškou, ve které by šlo přenášet vzrostlé kozy k capovi, se otočil, porazil jeden ze stolečků a rozbil kulaté horní sklo. Jezdíme sem více jak deset let, toto místo máme oblíbené, ale ještě jsme krycí sklo nikdy nerozbili. Dotyčný borec hlásí: „Ale já jsem ani nic necítil.“ Bodejť by ano, když onou tornou točí jako by byl na kolotoči.
Ubytování, kontrola pokojů, povlékání. O půl sedmé večeře. Dnes nudlová polévka, kuřecí přírodní maso, karbanátky, bramborová kaše, rýže, teplá zelenina, zelný salát, maková buchta, šťáva. Snad slušný výběr. Po večeři následuje poučení o bezpečnosti a seznámení s organizací. Po půl deváté je hotovo. Děti objevují možnosti ubytovacího zařízení – stolní tenis, kulečník, stolní fotbal, šipky. Některé dívky na horní chodbě doráží na chlapce, někteří zatím úplně nechápou o co jde. Ale věřím tomu, že přijde čas, kdy i oni pochopí.
Večerka ve 22:00, kolem 23:30 relativní klid, ale nejsme naivní, většina pokojů ještě určitě nespí.
Uvidíme co ráno, jak budou plnit úkoly.
Budíček bude v 7:00, 7:15 snídaně, odjezd 8:00, v 9:30 bychom měli být na svahu.
Přeji všem dobré ráno a kvalitní brazilskou kávu. Vzkaz do Holandska, Ondro musíš si ještě pořád zapnout ten otravný Google translator nebo co to máš za automat, který ti mé úžasné povídání převede do lidské řeči. Ale neměj strach, chystám se na radikální změnu, prý ta umělá inteligence vytvoří ty statě za mne, už jsem se zaregistroval…
