Neděle
Je neděle po půlnoci, zrovna jsem dopsal zpravodajství z kurzu, který skončil v sobotu. Nyní se přepínám do nového módu deváťáků a části osmáků. S tímto kurzem se vydáme i do Rakouska. Dnes ráno jsme tam vyslali předjezdce, kteří zkoumají terén a podmínky. Svět je velmi malý, takže hned na parkovišti potkali jiné rudeňáky, kteří tam lyžovali již v neděli. Zprávy jsou dobré a optimistické, v pondělí vyrážíme směr Hochficht.
Ale postupně. Doma ráno připravuji a tisknu seznamy, prohlášení a jiné důležité písemnosti. Do e-mailu mi mezi tím od některých rodičů chodí výsledky PCR testů, zase do vypadá dobře, všichni mají ten správný výsledek.
Krátce po obědě se vydávám do Rudné a tisknu účastnické diplomy. Účastníků bude 51. Nikdo se neodhlásil a až na tři již všichni znají výsledek testu. Krátce po druhé přijíždí autobus. Instruktoři společně s některými rodiči nakládají zavazadla. Děti zatím většinou s rodičovskou podporou předávají doklady paní učitelce Stejskalové a panu učiteli Krajčimu. Paní Dejmová opět otestuje ty tři bez výsledku. Krátce před půl třetí je naloženo, přijel i poslední opozdilec. Co jej s otcem zdrželo, je obestřeno tajemstvím. Možná ryby k obědu nebo kafíčko a dort, nevím, pouze spekuluji. Snad bude časem tento tajem odhalen.
Cesta probíhá podobně jako v pondělí i sobotu, bez jakýchkoliv rušivých vlivů. Pouze na MOLce v Budějicích, když viděli autobus, začali vytírat WC, snad to nebude pravidlem. Potom bychom museli hledat jinou destinaci. Uvidíme v únoru, to pojedou na Lipno třídy prvního stupně, naštěstí je vedle Kaufland a tam nevytírali…
Po příjezdu na hotel vyložení věcí. Podobně jako předloni pár minut po nás přijíždějí Strakonice. Pokud bychom se dohodli, určitě by se nepodařilo přijet ve stejný čas. Strakonický řidič Pepa trpělivě čeká než vyložíme. Má nový autobus, to se mu to jede.
Po vyložení věcí následuje rozdělení do pokojů. Snad to celkem vyšlo, kluci jsou s klukama, holky s holkama. Žádné smíšené pokoje. A tím idyla a selanka končí. Jen co se přesunu na svůj pokoj, vyrážím na inspekci. A opět se potvrzují známa přísloví: „Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán,“ nebo „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. Ale abych jenom nemrhal příslovími, co se stalo. Nerozvážně jsem podlehl tlaku a do „prokletého“ pokoje č. 30 jsme umístil hochy z 9.C. Jejich počet odpovídá místům v pokoji a moc o to stáli, aby byli spolu. No nevyhovte takovým prosbám klukům z devítky. Moje žena by konstatovala: „Zase jsi vyměkl,“ a jako vždy by měla pravdu. Vcházím do zmíněného pokoje a vidím, že je zle. Zimní zahrada otevřena, tento pokoj je nejen velký, ale disponuje i zimní zahradou. Většina hochů z tohoto pokoje však ví, že do zahrady se nechodí, je tabu. Samozřejmě hoši, zřejmě spontánně, podobně jako dívky minulý týden, dostali skvělý nápad. Vysunuli obrovské plastové okno, jeden z nich se z něj vyklonil a další jistil za nohy. Zřejmě potřebovali zjistit jak je venku. Tomu moc nerozumím, před pěti minutami vešli do baráku. Nebo potřebovali změřit teplotu v šesti metrech, tak je to okno vysoko. Nakonec zřejmě hlavní motivací byla římsa, na které byl sníh. Zřejmě by po nabrání sněhu následovala koulovačka v pokoji. Tu jsem hochům a již přítomným dívkám překazil svým indiánským řevem. Jediné štěstí, že toho co visel z okna za nohy a sbíral na římse sníh nepustili. Pravda trochu mne to rozhodilo. Mám obavy, že mé prášky na snížení krevního tlaku byly v té chvíli k ničemu, jediné štěstí, že jsem si s sebou nevzal tlakoměr, to bych pak asi musel VZP zaplatit za zneužití léku CARZAP. Po drobné domluvě jsem raději místnost opustil a počítal do několika stovek.
Krátce po zabydlení pokojů, jdeme na večeři. Nejsem asi sto, přesně definovat co bylo k jídlu. Krev se ve mně vařila, ještě jsem si neodpustil jedno emotivní vystoupení při večeři, vystrašil jsem i místní obsluhu, když jsem svou mohutnou pěstí na dokreslení svého rozčilení udeřil do masivního stolu. Takže polévka – snad vývar s nudlemi, rýže, bramborová kaše, sekaná, teplá brokolice, asi kuřecí maso jako přírodní řízky v nějaké bylinkové omáčce, moučník – piškotová buchta a zeleninový salát. Možná jsem na nic nezapomněl.
Po večeři povinné školení – bezpečnost, pravidla FIS na sjezdovce, organizace kurzu, denní program. Budíček 7:00, snídaně 7:15, odjezd směr Hochficht 8:00. No bude to hoňka, ale snad to zvládnu.
Večer při poradě instruktorů dostávám od Ondry zajímavou otázku. Proč není zpravodajství v akustické podobě? To znamená, že bych je namluvil a vyslal do éteru. Ptám se Ondry, zda v tom Holandsku ztratil schopnost čtení. Přece jen působí tam v relativně vysoké manažerské funkci a ještě je MBA, to by asi měl umět číst. Odzbrojuje mne svou odpovědí. Ráno jedu do práce autem a hodilo by se mi krátit si čas oblíbeným zpravodajstvím. Případně piju kafíčko a rád bych si to poslechl. No kouzelný argument. Na to mu dává návod David. „Ondro, to je jednoduché. Požadovaný text vložíš do google translator a tam ti to robotka přečte. Zajímavé. Hned to zkoušíme. Nejprve čeština, můj text se zhmotnil do mluveného slova. Je to pro mne silný zážitek. A pak jsem si připadal jako v jednom nejmenovaném seriálu ze sedmdesátých let. Tam jedna děva volnějších mravů určuje pachatele závažného trestného činu podle jejich řeči. Já tedy snad nejsem žádný desperát, ale slyšet svůj text v nizozemštině nebo nepálštině to je opravdu síla. Takže závěr, zkuste to. pokud nemůžete z nějakého důvodu číst, operujete, řídíte traktor, vytíráte podlahu, vaříte či děláte jiné činnosti, pusťte si audioverzi. Možná, že se blížím do bodu, kdy robotka bude číst mé texty na dobrou noc na mém oblíbené rozhlasové stanici Dvojka. Ale to je opravdu odvážná vize. Nestavme si malých cílů.
Tak to je pro začátek vše. Dnes píši, dveře na chodbu otevřeny, kluci z třicítky, aspoň někteří už spí. I v dalších pokojích je ticho. Uvidíme co se dozvíme během zítřka.
Jedno je jisté. Zítra ráno nakládáme a vyrážíme směr Rakousko a Hochficht. Respirátory připraveny, Tečky naladěny, eura připraveny. Držte nám palce, vypadá to, že i počasí nám bude přát. Zítra polojasno, příznivá teplota, v úterý dokonce jasno a trochu větší mráz. Ráno vyrazíme směrem k rakouskému lyžařskému dobrodružství.
Dobrou noc, dobré ráno, dobré poledne. Pro maniaky poslouchající pouze audio verzi mám velké nutkání teď do textu vložit nějaké neidentifikovatelné výrazy. Pro začátek – strč prst skrz krk nebo lyyyyyyyyžóóóóóóóvvvvvváááááááááánnnnníííííí.
Uvidíme jak to robotce bude znít v češtině nebo jiném světově uznávaném jazyce. Z cizích slov si dovolím – křidla. Copak to v hanáčtině znamená?
PONDĚLÍ
Lyžařské podmínky v Rakousku jsou ideální, zatím žádné fronty, skvěle upravené sjezdovky – SUPER LYŽOVAČKA!!!
Jen krátké podvečerní zpravodajství. Budu-li schopen a bude přístup na wifinu, budu pokračovat v noci. Z Rakouska jsme se vrátili všichni v pohodě. Všichni zdraví a bez úrazů. Dnešní lyžování bylo opravdu výjimečné. Parádně upravené sjezdovky a v areálu minimum lyžařů. Pár let na Hochficht jezdíme, ale takové skvělé podmínky ještě nebyly. Dopoledne bylo polojasno, teplota kolem nuly, občas probleskovalo sluníčko. Odpoledne se to trochu zhoršilo, postupně začalo drobně sněžit. Máte-li možnost, jste očkovaní, přijeďte. Parádně si zalyžujete, navíc zítra má být jasno se sluníčkem. To sice vytáhne rakouské důchodce na lyže, ale jejich pracující a děti zřejmě zůstanou doma. V Rakousku jsou totiž Tři králové významný církevní svátek. Děti i dospělí mají volno. Proto ve čtvrtek a v pátek prý nebylo na Hochfichtu i v restauraci k hnutí. Dnes musely děti do školy a pracující do zaměstnání a projevilo se to. Současně dnes byly na parkovišti pouze čtyři autobusy, proti běžnému stavu v minulých letech se jedná sotva o pětinu obvyklého vozového parku..
Prostě to byla paráda. Všichni jsme si to užívali. Lipno, hotel AKTIV 20:22.
Postupně během lyžování navštívila družstva všechny sjezdovky v areálu. Zjistili jsme, že všechny jsou výborně upraveny s dostatkem sněhu. Zatím není otevřena restaurace na Zwieselbergu. Je to pochopitelné, v areálu bylo dnes opravdu málo lyžařů. Družstva byla tentokrát rozdělena podle barev – červení, modří, žlutí, oranžoví, zelení. Rozdělování probíhalo na sjezdovce č. 3, která vede z Reischlbergu. Instruktoři to zvládli velmi rychle, takže již dopoledne se intenzivně lyžovalo.
V poledne zastávka v poloprázdné restauraci. Vzhledem k tomu, že naši lyžaři mají dresy, nemuseli se prokazovat tečkou. Před nákupem skipasů bylo podepsáno prohlášení o tom, že plníme místní pravidlo 2G. Organizačně to vedení restaurace vyřešilo otevřením pouze jedněch vstupních dveří. Nákupy dětí se nezměnily – hranolky, piza, řízek a pod. Nás instruktory tentokrát navštívil manažer restaurace, ne že by nás chtěl přivítat a pozdravit, ale ve svém poměrně dlouhém proslovu v němčině nás upozornil, že nemůžeme konzumovat donesené potraviny. Trochu nás tím překvapil, protože v té chvíli jsme všichni konzumovali polévku, winerschnitzel, pizzu. Ondra se pak za ním vydal pro upřesnění pokynu. Sdělil, že toto omezení se dětí netýká, zejména mu vadilo, že my dospělí jsme si přilepšovali čajem z termosek. Ouha, rakušákům teče do bot. Za celou dobu co na Hochficht jezdíme, jsme byli rádi, že to není jako ve většině českých restaurací na horách a cizí potraviny nikdo neřešil. Asi se to změní nebo přinejmenším tento nový manažer jedná stylem nové koště dobře mete. No poučení pro příště.
Jak jsem již psal v předchozích odstavcích, lyžování bylo výborné. Kolem čtvrté se scházíme u autobusu a nakládáme. Cesta ubíhá v klidu, možná až mrtvolném. V podstatě všichni spí, čerstvý vzduch a fyzický výkon je řádně unavily.
Po příjezdu na hotel krátká regenerace. Večeře. Jídelníček je identický jako minulý týden, tzn. gulášová polévka, svíčková s knedlíkem, špagety s omáčkou, zeleninový salát, moučník. Tentokrát jednoznačně vítězí špagety. Konstatujeme, že zřejmě došly zásoby z domova, protože jídlo v termosech mizí závratnou rychlostí.
Po večeři krátký osobní klid a poté hry v tělocvičně. Minulý týden byly děti velmi hravé. Tato skupina je trochu jiná, z větší části se puberťáci zapojují, ale je tam i skupinka, která hry sabotuje. Těžká práce. Občas opravdu vyskočí neuvěřitelně nevychovaní jedinci, kteří zřejmě nemají zafixovány základní pravidla slušného chování. Je mi smutno. Nevím, zda to mám zapotřebí…
Následuje příprava na večerku, během této doby přichází hoši z jednoho pokoje, že jim vypadly dveře ze sprchového koutu. Nic zvláštního se neděje, během okamžiku jsou nasazeny a opraveny. Pouze hledání viníka je úsměvné. „Komu se to podařilo?“, ptá se instruktor. „My nevíme,“ odpovídají hoši. Jsou tam tři, jeden, který se právě sprchoval a dva, kteří ještě s hygienou nezačali. Je zřejmé, který odborník to způsobil, ale vehementně se brání…
Večerka v obvyklou dobu. Užili jsme si parádní lyžování a to jsem minulý týden opravdu nečekal.
ÚTERÝ
Dnes opět výborná lyžovačka, sluníčko svítí, teploměr ukazuje -3°C.
Pokud se o včerejšku dalo říci, že lyžování bylo výborné, tak dnes bylo super nebo husté. Prostě bylo o level lepší. Proč? Báječně upravené sjezdovky, dostatek sněhu, nad hlavou sluníčko. Rakouští důchodci sice přijeli, ale bylo jich méně než obvykle. Na sjezdovkách bylo nepatrně více lyžařů. Ale pojďme si to říci postupně.
Ráno v 7:00 budíček. Snídaně v 7:15. Bodování pokojů. Osmička je na hraně vyřazení. Mají druhé prasátko, při třetím balí kufry. Co bychom tady dělali z prasátky… Snídáme, odchod k autobusu v 8:00. Dnes sice všichni přinesli klíče od pokojů a dali je do košíčku, ale vzápětí se někteří vrací do pokojů pro věci, které si nevzali. Vítězem dnešních návratů je borec, který do autobusu nastoupil v bačkůrkách. Kdy zjistil, že si nevzal boty, nevím, ale do pokoje spěchal usilovně a návrat do autobusu byl rychlostí blesku.
Naše cesta do střediska probíhá v poklidu. Silnice prázdné, počasí ideální. Podobnou selanku jako my neměli naši spolubydlící ze Strakonic. Na parkoviště Hochficht přijíždí skoro z dvouhodinovým zpožděním. Měli nehodu. Díky pohotovosti jejich řidiče Karla, vlastě Pepy, přišel jejich autobus o levé světlomety. Po cestě se střetli s rakouskou řidičkou. Viníkem nehody byla jednoznačně ona. Vyrazila do práce v autě, ze kterého snad ani neviděla, protože neměla čas očistit námrazu na čelním skle. Při svém šoférování se ocitla na silnici vpravo, jela jako v Anglii. Bohužel autobus je poměrně velký a oba se na běžnou silnici nevešli. Řidič autobusu strhl řízení, částečně sjel do příkopu a cestující museli vyvažovat, aby se nepřevrátili. Nakonec celá anabáze skončila pouze rozbitými plechy nebo plasty. Nikomu se nic nestalo, ale od tragédie je dělilo pár centimetrů. Poučení. Jízda na silnici, stejně jako jízda na lyžích, je nebezpečná v každém okamžiku.
My v době příjezdu Strakonic už dvě hodiny lyžujeme. Opět projíždíme celý areál. Já s Vojtou, kterému se mohu věnovat individuálně, jedeme i na schwarcvaldskou stranu. Tamní sjezdovka je skvělá. Při nástupu na vlek se mi, podobně jako některým našim dětem, dostává důrazného poučení, respirátor musí bát nasazen i při nasedání na venkovní čtyřsedačku. Pokorně se omlouvám a chráním si dýchací cesty. Nicméně včera to venku nikdo nevyžadoval. Dnes se buď změnila situace nebo obsluha. Pravidla plně respektujeme a lyžujeme o sto šest. Ono mi ani nic jiného nezbývá, protože bez respirátoru nejsme vpuštěni na sedačku. Vstupní vrátka k vleku zůstávají zavřena a vlekař čeká…
V poledne sraz v restauraci. Sdělujeme si zážitky z dopoledního lyžování. Báječné. Tentokrát konzumace bez incidentů. Děti jsou vpouštěny bez kontroly. Mají na sobě dresy a jsou snadno identifikovatelní. Jinak kontrola probíhá a navíc se jako škola musíme registrovat pomocí QR kódu, který je umístěn na každém stole. Tuto povinnost zajišťuje náš kovid manažer pan učitel Krajči.
Odpolední lyžování je stejně skvělé jako to dopolední. Postupně sice sjezdovky trochu měknou, ale terén je stále výborný, navíc postupně ubývá na sjezdovkách lyžařů. V průběhu odpoledne začínají být unaveni i někteří naši lyžaři. Je to náročné, lyžujeme opravdu intenzivně. Kolem půl čtvrté odchází první unavení k autobusu. Kompletně končíme zase ve čtyři. Při příchodu k autobusu se jednoho z našich lyžařů mužského pohlaví ptám, co tam dělá. Konstatuje, že už je unaven. Dobrý, v pohodě. Při dalším kole kolem autobusu, neuplynulo snad ani pět minut, se mne stejný lyžař ptá: „Pane řediteli, mohu se něco zeptat? Samozřejmě,“ odpovídám. „Proč končíme s lyžováním tak brzy?“ praví. „Protože se lyžuje pouze do čtyř. Aha.“ Teď se ptám já: „Proč tě to zajímá, když jsi před chvilkou říkal, jak jsi unavený.“ Odpovědi se nedočkám, následuje pokrčení ramen. No zeptat se asi musel. Je to zvídavý chlapík, možná vydrží příště až do konce…
Návrat na hotel, klidná jízda. Večeře – čočková polévka, kuřecí řízek, hranolky nebo brambory, tatarská omáčka, noky se špenátem, teplý fazolový lusk, zeleninový salát, moučník. Můžete si tipovat, která pochutina dnes vyhrála. Určitě budete překvapeni. Hranolky.
Po večeři krátká instruktáž k zítřejšímu testování a dalšímu pobytu na lyžařském kurzu. Kontrola úklidu na pokoji osm. Vzorně uklizeno. Hoši to nakonec asi umí nebo se mýlím? Protože při zpáteční cestě na pokoj, potkávám děvčata, která chtěla vědět jak to dopadlo. Mám velké podezření, že vzorný úklid nebyl úplně v režii v pokoji bydlících hochů. Holky, budete mít ráno honičku…
Většina dětí se baví v tělocvičně nebo herně. Hraje se pink ponk, kulečník, šipky, stolní fotbal. Do soutěže se zapojili i naši instruktoři. Soupeří v kulečníku. Nejedná se o utkání mladí staří, ale role jsou rozděleny trochu jinak. Mladí a ještě mladší. Ještě mladší poráží ve vzájemném souboji ty mladé 4:0. Náš největší instruktor porážku těžce kousá. Ani bod nám nenechali darebáci, copak takhle se přistupuje ke starším a váženějším? Ten nejmladší má z vítězství očividnou radost. Hra je hra a vždy musí někdo prohrát. Možná bude zítra odveta.
Večerka ve 22:00, některé pokoje již usínají. Lyžování bylo mnoho a začne nastupovat únava. Uvidíme, co nám přinese zítřek. Má být opět jasno a teplota se bude pohybovat kolem minus deseti. Musím jim ráno připomenout, aby se řádně oblékli.
STŘEDA
Zase lyžujeme – výborné lyžařské podmínky!!!
Náš kurz pokračuje třetím kritickým dnem. Podmínky pro lyžování jsou opět výborné. Budu se opakovat sluníčko, parádní sníh, prázdné sjezdovky.
Při lyžování ve skupině dochází k velkému množství zajímavých situací. Družstvo modrých se při jízdě na široké sjezdovce č. 6 u kotvy snaží objet malou začínající lyžařku s jejími rodiči. Jeden lyžař to vezme zprava, druhý zleva, začátek vypadá slibně, ale zřejmě vzájemnou přitažlivostí se pod rakouskou skupinkou naši lyžaři potkají. Následuje drobná kolize, nic vážného, lyžaři se válí po zemi. Ovšem propojili se tak dokonale, že se z nich na moment stávají siamská dvojčata. Ta naše mají čtyři nohy, ale ty se propletly tak, že ani jeden z nich není schopen vstát. Přijíždí paní učitelka, protože je zkušená instruktorka, vypíná nejprve spojenému páru lyže. Ale ouha nohy stále drží v klinči. Takže jako chirurg hledá kritické místo. Po chvilce jej nachází. Našim lyžařům se propojili přezky u bot. Dá to dost úsilí a nakonec se dvojice uvolní ze vzájemného sevření. Uf, to byla dřina, jedeme dál…
Červené družstvo se hned po ránu vydává na Schwarzenberskou stranu. Sjezdovka výborná, ale zatím na ni nedorazilo sluníčko a na vleku fouká, takže dvě jízdy a návrat k Hochfichtu. Ze Zwieselbergu vedou dvě sjezdovky, vybírají si tu těžší variantu – červenočernou. Když přijíždí k té části, která je označená jako černá, čeká je překvapení. Právě zde skončila úprava svahu, rolby odjíždějí a zanechávají za sebou nádherný manšestr. Takže hurá na něj. Jejich lyže zanechávají na sjezdovce první stopy. Prvosjezd si náramně užívají, vypadá to skoro jako v Alpách po ránu, ale stále je to Šumava.
Další z družstev využívá od rána modrou trojku na kterou se jezdí „vajíčkem“. Sjedou dvakrát třikrát. Potom jeden z lyžařů žadoní. „Pojedeme spojovací cestou k tunelu.“ Jeví se to jako skvělý nápad. Bohužel po chvilce se ukazuje, že se jedná o malou past. Za prvé, zatím tato cesta není upravena. Je tam vyjeté koryto, připadáte si jako na bobové nebo sáňkařské dráze. Řítíte se korytem a intenzivně brzdíte. Druhé překvapení vás čeká na konci této klouzačky. Je tam regulérní schod. Ovšem ne směrem dolů, ale na horu. Výškový rozdíl je zhruba 50 cm. Rolbaři upravovali sjezdovky, ale neupravili tento nájezd – Takže první z lyžařů narazí do stěny, další za nimi se valící sice brzdí, ale pro překonání překážky by potřebovali výtah. Některým se to podařilo objet, ale většina musí sundat lyže a vyšplhat se na vrchol. K tomuto skvělému nápadu se již nikdo nehlásí. Ale nebojte se, nejsme sami, během dne do této pasti padají i další lyžaři. Německy mluvící lyžaři, používají takové zajímavé slovíčko, je to prý „scheisse“. Mohl bych říci, že nevím co to znamená, ale není to pravda. Je to jedno ze slovíček, které si zapamatujete rychle… Překlad si najdete na google translator nebo jak jsem zaslechl transformátor… Můžete si vybrat co je vám bližší.
Oběd v tradiční čas. Po siestě focení všech účastníků. Jako fotografa využíváme Martina, který přišel na skialpech přes Hraničník z české strany. Začíná se nám rozšiřovat skupinka unavených lyžařů. Po obědě zůstávají v restauraci čtyři dívky a jeden hoch si hoví v autobuse. Není se čemu divit, lyžujeme opravdu intenzivně. Využívám toho, že Vojtu si přebrali modří a David s Matyášem se o něj vzorně starají. Děkuji chlapci. Udělám si pohodlíčko a chytám bronz v leže u tunelu. Neopalujte se, když sluníčko nádherně svítí. Netuším, že u mých instruktorů vyvolám pozdvižení. Sledují mne při jízdě na kotvě. Vzdušnou čarou asi 100 – 150 metrů. Vidí tu ohromnou červenou masu, která se válí po sněhu. Vydávají se mne postupně zachránit. Až těsně u mne zjišťují, že jsem si při tom pádu stihl zapíchnout hůlky, pověsit na ně rukavice a čepici. Pochopili, že se nejedná o pád, ale o řízené zřícení na sjezdovku. I tak je to milé, že o mne má ještě někdo starost…
Odpolední lyžování je fajn. I opalování bylo super. Kolem čtvrté se scházíme u autobusu. Nakládáme, nasedáme, odjíždíme. Pro velký zájem zastavujeme v místním Eurosparu v Ulrichsbergu. Máme to po cestě a zásoby docházejí. Většina účastníků se vydává na nákup. Zastávka netrvá déle než dvacet minut. Do autobusu se vrací většina s blaženým úsměvem, mohli jsme šopovat, to je prima. No, co neuděláte pro rozzářený dětský obličej… U nákupů převládaly potraviny, ale objevily se i jiné zajímavé komodity, jeden z chlapců si koupil krásnou dřevěnou vidličku. Za euro, nekupte to. Parádní kauf.
Večeře v tradiční čas. Mimo tradiční polévku, žemlovka, špecle a rizoto. Tentokrát na celé čáře vítězí výborná žemlovka, po pár minutách musí přinést kuchařka další gastro nádobu. Dnes mají strakoničtí smůlu, žemlovka se na ně skoro nedostala. Ovšem náhrada je také exkluzivní – borůvkové knedlíky. Dávali jsme si je v minulosti a jsou výborné.
Po večeři hry u křesílek. Hodinka radostné zábavy. Dále osobní volno. Pan učitel připravuje podle návrhu frekventantů intenzivně playlist na zítřejší diskotéku. Asi to bude velké, protože pomalých skladeb už má v seznamu skoro dvacet. Trochu mám obavu jak to dopadne, protože poměr hoši dívky je skoro 2 : 1. Snad dívky ten nápor roztoužených tanečníků zvládnou.
Předpověď na zítřek je opět skvělá. Čeká nás další parádní den lyžování? A možná budou i běžky, o které projevila vehementní zájem některá děvčata. Uvidíme ráno, vyřešíme při snídani. Procházka na Schöneben z Hochfichtu je naším oblíbeným bonbónkem.
ČTVRTEK
Po klidné noci, klidné ráno. Děti automatizovaly ranní činnosti. I hoši z osmičky mají uklizeno na sluníčko. Možná pomohla domluva a trénink úklidu. Krátce po osmé vyjíždíme, na Lipně je pár stupňů pod nulou a zataženo.
Ve středisku sluníčko svítí, teplota -5°C – značka, terény upraveny. Některé čísti sjezdovek jsou dnes uzavřeny , probíhají na nich závody nebo tréninky slalomářů. Nicméně lyžaře v areálu to omezuje minimálně. Družstva postupně projedou všechny sjezdovky a vybírají si ty nejlepší. Na schwarcwaldské straně je mlha a fouká, Sjezdovky ze Smrčiny a Hraničníku jsou dnes lepší. Postupně se schovává sluníčko, je zataženo, ale kvalitě lyžování to neubírá. Postupně se rozrůstá skupinka unavených a otlačených nohou. Nabírají sílu v restauraci.
V poledne oběd, svačina, odpočinek. Všichni využívají azyl prostorné restaurace. Včera projevilo několik dívek zájem o běžky. Ráno při snídani zjišťuji počty, hlásí se 12 uchazečů. Vyzkouší a nafasují boty, že si vyberou před odchodem do terénu. Dvanáct není žádný problém, běžek máme patnáct. Postupně se skupinka nějakým záhadným způsobem rozroste na 17 duší z řad lyžařů. Vehementně mne přesvědčují, že se všichni ráno hlásili, že bych se spletl o jednoho dva, to dokážu připustit, ale 30% procentní odchylka opravdu nejde na můj vrub. Mám takový dojem, že některé hochy přesvědčila vidina společného výletu s některými děvčaty. A tak se také přidali, touha byla silnější než snaha mne informovat o změně jejich postoje. To sice chápu, ale vystavili mne hoši do skoro neřešitelného postavení z hlediska zajištění materiálního vybavení. Ale nakonec i tento úkol se podařilo zvládnout.
Takže odpoledne vyráží 17 odvážlivců na běžky po trasa Hochficht Schöneben. Vedou je dvě zkušené instruktorky, které mají bezmála 7 km trasu několikrát projetou.
PÁTEK
Dnes máme před sebou poslední den lyžovačky. Tentokrát nevyrážíme k našim rakouským sousedům, ale budeme brázdit svahy na Kramolíně. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 1°C, od rána svítí sluníčko, podmínky jsou opět výborné.
