Dnešní datum: 23. 02. 2019, 08. týden roku
Kategorie: Aktuality

Aktuální zpravodajství Hochficht 2019 - 9. a 8. ročník - písmem

Upozornění - text neprochází jazykovou korekturou, občas se stane, že narazíte na chybu nebo překlep. Předem se pozorným lingvistům omlouvám.



Dobrý den,
zdravím všechny příznivce našeho blogu týkajícího se lyžařského kurzu žáků základní školy v Rudné.

Zahajuji letošní druhé zpravodajství z lyžařského kurzu, který je tentokrát určen žákům 8. a 9. ročníku. Mohlo by se zdát, že tato věková kategorie bude rozumnější a zážitků bude pomálu, ale hned první den mne přesvědčil o opaku. A to jsme ještě ani nestačili lyžovat. Ale popořádku.


Čtvrtek

Děkuji diskutujícím v komentářích za podporu. Ale Martino, jsem už přece jen 55+, letos absolvuji tři kurzy a to je i na mne, muže v nejlepších letech, slušná porce. Navíc jsem již dědeček a musím si trochu energie nechat pro našeho vnuka Kubíka. Snad mi jej jeho rodiče za pár let svěří a já s ním rád pojedu i na lyže. Navíc občas mám obavu, aby mé rádoby vtipné komentáře nebyly trapné.

Ráno vstáváme v obvyklý čas. Při budíčku se ukazuje, že jeden z Matějů má slušnou zvýšenou teplotu. Zůstává na hotelu a já s ním. Ostatní vyráží po osmé na Hochficht. Tady na Lipně je parádně, teploty mírně nad nulou a sluníčko. Při příjezdu na parkoviště v rekordním čase se stavíme na 11. místo mezi autobusy. Pohodu nám narušují žáci rakouských a německých škol, kteří tady lyžují v rámci vyučování.

Na Hochfichtu není jako na Lipně. Sluníčko chybí. Vydáváme se lyžovat. Paní zástupkyně využívá propojky mezi dvojkou a trojkou, mizí ke kotvě na druhou stranu Schwarzwald. Včera to Ondra nebyl schopen trefit, a proto zakončili výlet na neznámém místě. Družstvo číslo tři vyrazilo na snowbladech. Původně na dopoledne, nakonec na nich vydrželi celý den. V areálu je na běžné poměry husto, ale díky znalosti terénu si naše družstva poradila a nachází si své cestičky ke klidnému lyžování.

Při rozchodu u autobusu mění instruktoři běžný režim a domlouvají se na obědě v 11:30. Toto rozhodnutí se neukazuje jako příliš šťastné, protože podobnou strategii zvolili i ostatní. Takže v bufetu nastává improvizace a boj o pozice. Díky zkušenostem našich vedoucích i dětí, získáváme strategická místa k jídlu a sveřepě je bráníme proti domácím nájezdníkům. Pouze s jednou výjimkou. U jednoho stolu vyráží děvčata za nákupem, před tím obkládají svá těžce získaná místa oblečením. Po pár minutách se u stolu objevují asi jedenáctiletí lyžaři mluvící německy a v klidu i přes rezervaci stůl zabírají. Marek se jim nejprve slušně stačí vysvětlit, že stůl není frí, nereagují. Potom se je snaží vytlačit silou, ale nezvedení „fakani“ se nehnou. V tu chvíli pochopí, že moudřejší ustoupí. Naštěstí u vedlejšího stolu se zrovna zvedají a tak stůl holkám zabírá. Rakouská nebo německá mládež dosáhla svého, ale hoši, máme pár let po válce, jsme ve společné evropské zemi, a vy se chováte, jako když jste zabírali Sudety. Smutný pohled na nevycválanou mládež z poza železné opony. Při obědě se odehraje ještě jedno malé drama. Ondru prosí mladá rakušanka o pomoc, hilfe, hilfe. Nepůjčíte mi telefon, můj se vybil a já nemůžu najít manžela. Co by Ondra neudělal pro mladé rakouské manželství. Mladá paní vytáčí manžela, na její tváři úzkost a obava, nestalo se mu něco, neleží někde v závěji bez cizí pomoci? Co já si bez něj počnu. To vše vyjadřuje její obličej. Naváže spojení, její mimika a slovní projev je jasný. Z absolutní beznaděje se mění grimasy a kadence slov přechází v zuřivost. Ukazuje se, že její manžel sedí v jednom z areálových bufetů a s kamarády z mokré čtvrti popíjí šnaps. Korunu tomu nasadí Ondra, když se jí zeptá, jestli se manžel neztratil schválně. Na to konsternovaná mladá paní nereaguje a pádí za svým manželem.

Já na Lipně pravidelně kontroluji zdravotní stav mého svěřence, zatím je to relativně dobré. Abych si zasloužil večeři, jdu na procházku. Je to výlet v obci duchů, nikdo nikde. Při cestě nacházím otevřený hotel s restaurací Barbora. Usadím se, ale i tady nikdo není. Sedím asi dvacet minut, telefonuji, žádná reakce. Dostávám strach, že zde zasáhla nějaká vyšší moc a raději nebezpečné místo opouštím. Když manželka při telefonickém rozhovoru zjistila, že jsem ve vesnici, posílá mne do Coopu koupit pláštěnku, kterou si v pondělí pořídila paní učitelka Hluchá. Jsem rád, že se má výzva k nákupům v Přední Výtoni ujmula, trochu nervózní jsem z toho, že nakonec postihla mne samotného. Šopování není můj životní styl. Nacházím v obchodě požadovaný artikl. Úkol zněl jasně, pláštěnka má být větší než si koupila paní učitelka, ale to se nedá splnit, všechna ponča mají stejnou velikost 100x130 cm. Druhý úkol je těžší, jakou vybrat barvu? V nabídce mají tři. Tento problém řeším rychlou komunikací s rudenskou základnou. Vítězí žlutá. Pro potenciální zájemce uvádím, že mají poslední tři. Najdete je v regálu vpravo na konci. Pokud je potřebujete, musíte si pospíšit, nebudou.

Na Hochfichtu probíhá odpolední lyžování. Ještě lepší situace než ráno. Ukazuje se, že místní děti již nelyžují, vrací se zpět do škol. Aktivitu mají naplánovánu místo dopoledního vyučování. Jsme rádi, že odjely, ale současně trochu závidíme, že mají tu možnost, lyžovat místo výuky. Zapomněl jsem sdělit, že jsme pod stálou kontrolou. Nejen, že přijela paní hospodářka s manželem zkontrolovat své hodné syny, ale na svahu potkáváme další občany z Rudné a okolí. Jak by řekl major Terazky: „Kontrola musí byt.“ V obvyklý čas u autobusu, nakládáme, odjíždíme. Absolvovali jsme výborný lyžařský den.

Je čtvrtek a to u večeře vítězí buchtičky se šodo, dnes mimořádně dobré.

Po večeři krátká porada o zítřejší organizaci v den odjezdu.

Následuje hlučná diskotéka, při které probíhá výměna několika dýdžejů. Nakonec se této role ujímá osvědčený Marek a zábava končí až po půl jedenácté. Před diskotékou fotíme chlapce z pokoje 23 s jejich výzbrojí nutnou na hory. Pistolky i s náboji, přilba, světelné řetězy na těle… Celou dobu před diskotékou pobíhají po chodbách hotelu a válčí. Probíhá nelítostný souboj, jen není zřejmé, kdo je lupič a kdo policajt. Hoši z deváté třídy si hrají na vojáčky místo toho, aby provedli důkladnou přípravu na diskotéku a získali tak přízeň z omezeného kontingentu našich slečen. Máme jich totiž pouze 15, kluků je 37. Výrazná genderová nerovnost.

Večerka ve 23. Celkem relativní klid, ale výjimky se najdou. Neodpustím si jednu poznámku. Možná jste zaznamenali, že vaše děti si sebou přivezly neuvěřitelné věci. Jeden pokoj má instalovaný na dveřích bezdrátový zvonek a výrazné upozornění, neklepat, zvonit. Vypadá to trochu jako u některých ordinací, Paní zástupkyně, včera po večerce, jde jmenované kontrolovat. Nechce je vyrušovat, protože již mohou spát a tak lehce klepe a vchází do pokoje. Hoši ovšem nespí. Jeden z nich žádá paní zástupkyní, aby šla s ním, že jí něco ukáže. Jako zmámená jde za ním, on ji vede před inkriminované dveře. Lehce a ohleduplně uchopí její ruku a společně zmáčkou tlačítko zvonku. Mladý muž praví: „Vidíte paní zástupkyně, a jde to, právě jsem vás naučil zvonit.“ Konsternovaná pedagožka nestačí reagovat, přístup chlapce byl totiž tak galantní a taktní, že se nezmohla na slovo. Nu což, každá nová dovednost se hodí. Do osnov asi budu muset zapracovat tuto novou kompetenci a podle jejího vynálezce se bude jmenovat „eri“.

Snad prožijeme klidnou noc a zvládneme poslední lyžařský den. Zítra je máte doma.


Středa

Jsem na kurzu osmý den, osmička je pro mne vyvolené číslo a dnes se potvrdilo, že opodstatněně.

Budíček standardně v 7 hodin. Kontrolujeme marody. Ani u jednoho Marka nenastalo zlepšení. Po dohodě s rodiči dnes odjedou domů. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jsou již doma. Oběma přejeme brzké uzdravení.

Ještě jedna ranní noticka. Kluci z devatenáctky, po mé kontrole s úklidem, dostávají sluníčko. Ukazuje se, že porota je objektivní. Za sluníčko děkuji.

Po snídani nakládání a odjezd. Na Lipně jsou 2 stupně, zataženo vysokou oblačností. Vypadá to nadějně. Cesta rychle ubíhá. Na parkovišti jsme krátce po deváté, ale před námi již stojí šest autobusů. Z Čech tedy pouze jeden, ostatní jsou rakouské a německé, školní děti přijely lyžovat. Taky je tady více aut, což značí, že budou dobré podmínky.

Dnes jezdí nejdelší vlek Hochfichbahn, zato kabinka ve chvíli, kdy jsme přijeli, stojí, ač je vidět, že je naložena lyžaři. Rychle přezout a hurá na to. Domlouváme taktický plán, pokud by vajíčko haprovalo, ale než se obujeme a dojdeme k hlavnímu vleku, už zase jezdí. Vypadá to nadějně, dole je sice zataženo, ale nefouká, teplota těsně pod nulou. Asi v polovině jízdy lanovkou vjíždíme opět do husté mlhy, ale pořád nefouká, to je pozitivní. Stejné podmínky vydrží celé dopoledne. Sjezdovky jedna a dva si dva dny odpočinuly a je to na nich znát, jsou výborně upraveny a ani ta protivná mlha v horních partiích nevadí.

Družstvo jedna a dva se přesunuje po hřebenu od Hochfichtu na sjezdovku pod Hraničníkem a poté mají v plánu jet na Schwarzwaldskou stranu. Zpočátku probíhá cesta v klidu, ale potom zvolili nesprávnou odbočku a dostávají se do hlubokého sněhu. Ondra se přesvědčil, že v oblasti je více než metr sněhu. Zapadl do něj až po prsa. Mužstvo je spokojené a vesele přihlíží jeho trápení. Po drobných trampotách a mírném bloudění se nakonec dostávají tam, kam chtěli. Jízda v hlubokém sněhu s vodičem byla neopakovatelným zážitkem. Kolem jedenácté začíná probleskovat sluníčko, paráda. Všechna družstva jezdí o sto šest.

V poledne je v bufetu mírný přetlak. Místní kurzy vykonaly své, ale při troše hbitosti a šikovnosti se místo najít dá. Nakonec v klidu všichni obědváme. Po jedné se opět odcházíme na sjezdovky. Panují skoro ideální podmínky Teď jen Hochficht pokrývá mlha, na ostatních vrcholech je vidět minimálně do okolí. Matěj, se kterým brázdíme sjezdovky, dokonce uviděl i restauraci na náměstíčku mezi lanovkami na Schwarzwaldu. Shodli jsme se, že dnes je absolutně nejlepší sjezdovkou červená sedmička. Paní učitelka si se svým družstvem užívala sluncem zalitého jižního svahu. Protože je místní znalec, ví, kde sluníčko ukazuje svou lepší tvář. Na sjezdovce jezdí s družstvem skoro sami.

Po skvělé lyžovačce se ve čtyři scházíme u autobusu. Nakládáme, odjíždíme, po klidné cestě jsme krátce po páté na hotelu. Pro trojku se nastavují snowblady. Po večeři pojedem do aquaparku.

Další informace možná večer.

Po večeři vyrážíme do aquaparku, ne do Frymburka, ale na Lipno. Ve Frymburku radikálně změnili ceny. Zjišťoval jsem je před kurzy a tvrdili, že pro děti bude stát 90 minut 150 Kč. Dnes nás paní informovala, že děti jsou jako dospělí a cena je 290,- Kč. Zdá se mi jejich cenová politika trochu divná, ale očividně nemají zájem o cizí hosty v bazénu. Hotel zřejmě slušně vydělává a o našich cca 7.500 Kč není zájem, jenom bychom je otravovali a přidělávali práci. Podle našich letitých zkušeností bychom v aquaparku byli sami. Jedeme na Lipno, máme to blíž a dvě hodiny pořídíme za stovku. Děti se řádně vyřádily. Mimo jiné obsadily vířivku a David tam vedl populární dětskou hru spadla lžička do kafíčka. Do vířivky se jich v tu chvíli nacpalo snad dvacet. Samozřejmě probíhaly všechny možné vodní radovánky, někteří i usilovně plavali a dávali jeden bazén za druhým. Dramatická situace nastala při odchodu. Jedna z dívek, která odchází poslední, vyběhne z dámské šatny směrem k bazénu a křičí: „Tam ve sprše je obrovský pavouk, já tam nepůjdu.“ Na moje rady „spláchni ho nebo překroč“ nereaguje. Snažím se jí vysvětlit, že tento problém nedokáži vyřešit, přece jenom při probíhajících akcích typu mí tů, nemohu jen tak vstoupit do dámské šatny. Postupně na pavouka láká i některé kluky, ale ti mají přísný zákaz jí podlehnout. Jak to nakonec vyřešila, nevím. Potkáváme se až venku před bazénem a raději se neptám… Vracíme se zpět na hotel. Někteří hoši nelení a okamžitě vyráží za pinkponkem.

Již třetí den leží v přepravce, tentokrát Strakonic, bílá termoska. Pán, který má plnění termosek na starost, se rozčiluje, že dotyčný vždy vrátí tuto nádobu plnou. „Když to nechce, proč ji sem dává“, diví se. Skutečnost je trochu jiná, dotyčný si ji od pondělka nevyzvedl. Ač leží na strakonickém území, paní učitelka pátrá po majiteli. Termoska je výrazně podepsaná a patří našim dětem. Sotva to zjistíme, dotyčný přichází. „Proč si nebereš čaj?“, ptám se. „Nevím“, odpovídá. „Máš co pít? Ne. Proč si ji nebereš? Nevím?“ Ocitli jsme se v začarovaném kruhu. Diskusi uzavírám s tím, že si ji zítra vezme. Slibuje, že se polepší.

Kontrola pokojů po večerce. Myslel jsem si, že po včerejším extempore se žárovkami mne již nic nemůže překvapit. Mýlil jsem se. Dnes vcházím na pokoj 223 a jeden z jeho obyvatelů leží na posteli, na hlavě má naraženu dětskou bílou přilbu s nápisem Police a výrazným modrým stínítkem, pod tím má nasazeny lyžařské brýle. Helma mi výrazně připomíná seriál filmů Policejní akademie. Takovou tam nosili policisté. V ten okamžiku jsem dostal strach, že zpod peřiny vytáhne kolt, zastřelí mne a prohlásí: „Dobrá práce“. Stejně jako včera nechápu, k čemu je potřebná na lyžařském kurzu přilba policajta. Raději jsem se neptal, jaké má další policejní vybavení. Že by obušek, pistoli a jiné donucovací nástroje…?

Po jedenácté je na pokojích relativní klid. Doufám, že někteří již spí.

Dnes jsme zažili nádherný lyžařský den, byla přece kouzelná osmička. Zítra nás snad čeká druhý výborný den lyžování. Zdravíme do nížin.


Úterý

Minulý týden byl tento den kritický, dnes tomu nebylo jinak.

Budíček v 7 hodin, hygiena, první jedlíci se schází ke snídani již v 7:10. Klidná snídaně. Bodování pokojů. Devatenáctka dostává druhé prasátko a je na hraně vyloučení z kurzu. Odpoledne kontroluji, zda si umí uklidit, zvládnuli to. Stěžují si na zaujatost hodnotící poroty, ale současně jedním dechem sdělují, že uklizeno měli dole, ale v podkroví na to ani nehrábli. V rámci zachování regulerní soutěže jim slibuji, že zítra po ránu je navštívím a osobně zkontroluji jejich vigvam.

Kolem tři čtvrtě na osm odcházíme do autobusu, tentokrát nic dramatického, občas někdo něco zapomene, ale v 8 vyrážíme směr Hochficht. Podle zpráv na internetu, které distribuje středisko, areál je je dnes otevřen a je v plném provozu. Dovolím si dvě moudra: 1) nikdy nevěřte tomu, co se píše na sociálních sítích a i tu nejbanálněší zprávu zhodnoťte svým kritickým myšlením, 2) jakýkoliv pokrok, ať už technický nebo jiný, nemusí být vždy ku prospoěchu věci. Proč tato moudra se dozvíte dále v textu.

Do střediska dojíždíme ve výborném a skoro rekordním čase v 9:00. Mezi autobusy zaujímáme bronzovou příčku. Ondra běží měnit permanentky, naše pětidenní měníme za čtyřdenní, současně získáváme zpět doplatek, který pokryl náklady na včerejší lyžování na Lipně. Jedna z mála pozitivních zpráv dne. Vykládáme, obouváme, rozdáváme nové lístky, upřesňujeme složení družstev, měníme dresy. Ondra po návratu sděluje, že hlavní vlek ještě asi půl hodinku nepojede. Zpráva „web areál je v plném provozu“?

Odcházíme lyžovat. U „vajíčka“ jsme v cca 9:15. Na parkovišti 4 autobusy, osobáků pomálu a před nástupištěm hrozen nespokojených lyžařů. Co se děje? Někteří to nechápou, my zkušení návštěvníci jedním pohledem odhalujemme problém. Vajíčko jezdí pouze kyvadlově do první stanice. To znamená, že přepravní kapacita se snížila na minimum. Zpráva „web areál je v plném provozu“? Naši lyžaři ale mají štěstí v neštěstí, protože jsme v areálu brzo a zdviž zrovna pustili, stojí nás to sotva deset minut čekání a jsme na první stanici lanovky. Odtud vyrážíme lyžovat na kotvu nebo na třetí kopec areálu. Proč komplikace s lanovkou. Zapomněl jsem napsat, že na Hochfichtu fouká silný nárazový vítr a neprostupná bílá mlha klesá až skoro k restauraci.

Já s Matějem zůstávám v Kidsparku, aby se trochu rozjezdil. Mohu sledovat cvrkot kolem vajíčka. Asi dvacet minut poté, co naši borci vyjeli na kopec, hrozen lyžařů na nástupišti narostl do gigintických rozměrů. Proč? Hoši z Rakouska se rozhodli dopravu vajíčkem vylepšit a z mezistanice vytahují další kabinky, aby zvedli kapacitu. Má to háček. Při vytahování nových kabinek přeprava nefunguje. Zjistili jsme to již loni, takto akce trvá asi 45 minut. V té chvíli stojí na parkovišti už čtrnáct autobusů a přes hnusné počasí se zvyšuje i počet aut. Po očku sleduji prostor hlavního vleku. Uplynula víc než avizovaná půlhodina, je to skoro hodina a on stále nejezdí. Zpráva „web areál je v plném provozu“? Smůlu mají naši sousedi ze Strakonic. Do areálu přijeli sotva deset minut po nás, ale na svahy se dostali krátce po jedenácté, přes dvě hodiny čekali.
Možná se ptáte, proč nevyužili jinou dopravu. Jiná v tu chvíli není. Hochfichbahn nejezdí, situaci u vajíčka jsem popsal. Původně byly v prostoru této lanovky dvě přibližovací kotvy a další vedla na druhý kopec areálu Hraničník. Majitelé investovali stamiliony do nové kabinkové lanovky, aby zvýšili komfort, ale v situacích, kdy na Smrčině fouká, se dostávají do patové situace. A že tady fouká skoro pořád. Tolik k mému druhému moudru, že technický pokrok nemusí být vždy přínosem. Ve frontě na kabinku si vyslechnu spoustu zajímavých názorů. Jeden z čechů kostatuje: „Já doufal, že doženeme rakouskou vyspělost a životní úroveň, ale teď to spíš vypadá, že oni dohání nás.“ Nemyslím, že to tak je a z jedné drobné šlamastiky bych nedělal globální závěry, ale to jak situaci vyřešili, nebylo opravdu šťastné. Navíc kdyby na sociální sítě napsali z této strany strany střediska máme problémy, jeďtě do Swarzenberku, spousta automobilistů by toho využila. Ale zpráva „web areál je v plném provozu“?

Zpět k lyžování. I přes špatné počasí lyžují všechna družstva o sto šest. Sníh je výborný. I já s Matějem se vydávám na kopec. Nejprve si dáme jednou zastřešený pás, potom sjezdovku kolem kotev. Matěj to zvládá v pohodě a tak míříme sedačkou na třetí vrchol areálu a pak zdoláváme červenou sedmičku. Vracíme se zpátky kotvou k restauraci. Výborně. Včera stál poprvé na lyžích a dnes má projetou půlku areálu. Pochvala.

Většina družstev je v restauraci, obědvá, odpočívá, zahřívá se. Ostrý vítr vykonal své. Kupodivu nikdo nekřepčí na oblíbené sněhové stěně u restaurace. Většina sedmáků tam vždy ve sněhových radovánkách trávila polední pauzu. Ondra zjišťuje, proč nejezdí Hochfichtbahn; sdělují mu, že tam mají grosse problém. Zpráva na webu „areál je v plném provozu...“
Asi po hodince se vracíme k lyžování. Jsme natěšení a tak lyžujeme až do konce provozů vleků. My s Matějem objíždíme všechny dostupné sjezdovky včetně čevenočerné. Borec. Dvojka se vyžívá v jízdě v hlubokém sněhu pod vlekem. Spousta zábavy a kyprého sněhu. Ve čtyři u autobusu nakládáme a odjíždíme. Jeden z borců si stěžuje po pádu na bolest palce. Pro jistotu s ním Ondra míří po návratu na hotel do nemocnice. Naštěstí nic vážného, nepříjemné pohmoždění. Cesta autobusem do hotelu bez problémů. Minulý týden v tento čas jsme uvízli v kopci a hodinová cesta trvala hodiny tři. Ještě před odjezdem ze střediska nám řidiči okolních autobusů tvrdí, že zítra bude středisko uzavřeno. Ta zpráva se mi zdá neuvěřitelná. Volám vysílačkou Ondrovi, aby to u pokladen ověřil. Jeho výborná němčina se nám náramně hodí. Zjišťuje, že to je nějaká fáma a paní u pokladny se ho ptá, který vogl, chcete-li ptáček, mu to nakukal.
Před večeří studium a sportovní hry stolní tenis, fotbálek, kulečník. Vládne relativní klid. V 18:30 večeře. Z nabídky vítězí hranolky, maso na přírodní způsob a šišky s mákem.
Po večeři společné hry v klubovně tělocvičně. Nejprve pár organizačních pokynů a poté se pustíme do lidského pexesa. Oblíbená hra, kterou nás naučili děti na minulých kurzech. Opět konstatuji, že děti jsou v podstatě hravá stvoření. Nakonec vítězí dívky.

Příprava na večerku. Jeden z borců přichází, že jej bolí v krku. Zjišťujeme, že má teplotu. Dostává prášky, zapíjí čajem, obklad a dezinfekce krku. Uvidíme ráno. Mám velkou obavu, že nás bude muste opustit. Ale ráno moudřejší večera.

Kontroluji pokoje po večerce. V jednom z nich zůstávám v němém úžasu. Včera jsem v žertu popisoval, jaké technické vymoženosti si hlavně hoši přivezli, ale to co vidím teď, mne dovádí do stavu mírné zuřivosti. Hoši demontovali stropní svítidlo, sundali z něj kryt, vymontovali žárovku a místo ní instalovali jakousi jinou větší, která barevně svítí a pouští různé efekty. Protože je větší než běžné žárovky, zírá na mne tlama odhaleného svítidla. Vylepšili to tím, že druhou žárovku povolili, aby jim nekazila umělecký dojem. Pro ně nádhera, pro mne důvod ke zvýšení krevního tlaku, který už tak mám dost vysoký. Každý den na sjezdovce na sebe bereme riziko odpovědnosti za možný úraz, ale s tím jsme sem jeli. Ale abych ještě trnul, co některé z vašich dětí vymyslí a zcela bez jakýchkoliv zábran zasáhnou do elektrického zařízení hotelu, to je na mne už dost. Nechci malovat spoustu katastrofických scénářů, možná rozumnější čtenáři si je vybaví sami, ale jsem opravdu v šoku. Jak se ukazuje, jenom já, hoši si nějakého problému nejsou vědomi, jim se to líbí. Pryč s tím, návrat k původnímu stavu. Já jdu usínat s myšlenkami na to, jestli mi vůbec stojí za to, ještě někdy lyžařské kurzy organizovat... Trochu ve mně hlodá myšlenka, že bych se neměl nechat vytočit několika puberťáky, ale nevím, zda to přemůžu. Nehledě na to, že v pokynech vždy žádám, aby si vezli pouze věci k lyžování nezbytné. Kde zůstala rodičovská odpovědnost, když dovolí svému dítěti vézti sebou takovou krásnou drobnost...?

Zpravodajství nakonec píšu až v časném ránu, abych měl od poslední popisované události větší odstup, ale ještě teď mne vzetk nepřešel...

Dobré ráno, dobrou noc. Snad zítra bude lépe.


Pondělí

Den plný zvratů a překvapení. Po raním probuzení idyla, nesněží, nefouká, vymetená obloha. Polovina pokojů je již vzhůru, má uklizeno a krátce po sedmé odchází na snídani. To bude dnes krásné lyžování.

Pohroma se na nás řítí z několika stran a mnoha informačními kanály. Středisko Hochficht je poprvé asi po patnácti letech uzavřeno. Nedá se tom dostat. I místní horalé si na takovou situaci nepamatují. Silnice ke středisku uzavřela rakouská policie, popadaly další stromy a kalamitu je třeba odstranit. Pomalu stravuji tuto informaci a začínám přemýšlet o náhradním řešení. Další jobovka, jeden z chlapců má po ránu vysokou teplotu. Co řešit dřív. Samozřejmě nemocného, ordinujeme léky, ale situace se nelepší. Informujeme rodiče, kteří si pro maroda přijedou. Zpravodajství píši v noci a teď už je hoch dávno doma. Přejeme brzké uzdravení.

Porada o dalším postupu. Vycházka, běžky, aquapark...? Na hotelu zůstat nemůžeme, to by zbourali chalupu. Zjišťujeme situaci a cenu celodenních jízdenek na Lipno. Venku je opravdu nádherně a v takový den nelyžovat by byl hřích. Zvažujeme naše finanční možnosti, nakonec nám trn z paty vytrhne majitel hotelu a půjčuje nám potřebný obnos cca 25.000,- Kč. Před půl devátou vyrážíme, sice ne na Hochficht, ale do jiného šumavského střediska, které důkladně známe a někteří z našich lyžařů tu již lyžovali. Jezdíme sem se žáky prvního stupně. Sice ve stresu, ale zlaté rozhodnutí, musíme se pochválit. Na sjezdovkách takřka nikdo není a lyžování je výborné. Neplatí sice tvrzení, které jsem před lety vyslechl v místním infocentru, kdy se rodina přišla zeptat, jak to vypadá na Hochfichtu a přítomný informátor prohlásil: „Tam je to skoro stejné, Šumava jako Šumava...“. Tenkrát jsem to nevydržel a místního patriota se zeptal, zda-li zná vozidla Trabant a Mercedes. Odpověděl, že ano a já mu řekl, souhlasím s vámi, německý vůz jako německý vůz, téměř žádný rozdíl. Tazatelům vysvětlil, jak to na Smrčině vypadá.

Zahajujeme lyžování. Zdatnější lyžaři vyjíždí lanovkou na Kramolín, probíhá rozježdění a rozdělování do družstev. Já s Matějem a nakonec i dvěma děvčaty zahajujeme ve Foxparku i s maskotem Foxem. Holky si dávají opakující jízdy, aby do toho znova přišly. Velmi je chválím, že nepřeceňovaly své síly a na počátku se rozhřály zahřívacími jízdami. Matějovi vysvětluji základní prvky lyžování, je šikovný a asi po dvaceti minutách i my vyjíždíme lanovkou kolem Jezerní sjezdovky. Společně s děvčaty poprvé zdoláváme Jezerní. Ony svižně, my s Matějem opatrně, s pluhem si tyká stále více a po první jízdě dokáže zastavit a zatočit na obě strany, nahrává mu i výborně upravená sjezdovka. My i ostatní družstva brázdíme svahy do poledního zvonění. Část lyžařů je svážena k autobusu, jdou si pro svačïnu, část míří k Yettimu. Tam zamíříme i my s Matějem, poznává další sjezdovky areálu. Holky jsem již předal do vyššího družstva.

U Yettiho překvapení, chybí Yetti a restaurace je nově zrekonstruovaná. Hezké, ale zřejmě to vymyslel někdo, kdo v životě nelyžoval. Protože tam dal na podlahu dlaždice, které kloužou v normální obuvi, natož pak v lyžácích. O změně začnou uvažovat po první zlomené noze. Hlavním hitem jsou hranolky, vidím taky moravského brabce se zelím a knedlíkem, případně žemlovku. Skalní končí oběd čokoládou nebo kávou s kopcem šlehačky. Je mi jasné, že na Hochfichtu během našeho pobytu dojdou zákusky, již jednou se je nám tam podařilo vykoupit.

Odpoledne se počasí trochu kazí, ale i tak je to nejhezčí den za posledních deset dnů. Nemocného odváží tatínk domů, současně přivezl náhradníka. Náhradníka i paní učitelku dováží ochotný rodič za námi na Lipno. Mnohokrát děkujeme a přejeme klidnou cestu domů. Když jsem u paní učitelky, po ránu podnikla pěší cestu po Přední Výtoni. Pořídila nádherné obrázky a navšívila místní miniaturní prodejnu COOP. Minule si dívky z Lipna vezly nedostatkové lepidlo, dnes paní učitelka pořídila pláštěnku typu pončo. Snaží se jí koupit několik měsíců, bude se jí hodit na její horské tůry v Dolomitech. Nemáte-li pláštěnku, nejezděte do Metropole, ale přijeďte k nám do Přední Výtoně, tady ji zaručeně mají.

Lyžujeme do 16. hodin, poslední k autobusu přichází jednička s natěšeným Markem. Ne, že by dlouho nelyžoval, je to asi 14 dnů, ale to si užil déšť a vánici, dnes je azuro a parádní sníh a bez front. Před pátou jsme zpátky na hotelu. Úklid, školní práce, sport v klubovně a herně v suterénu. Někde se navštěvují na pokojích. Riziková je třicítka, náš největší pokoj pro děvět pohledných borců. Ti přitahují děvčata a tak se jim vetřela do pokoje. Večer se dozvídám, že je tam hoši nechtěli, ale holky se nedaly vystrnadit. A já si naivně myslel, že jsou obě strany rády. No hoši, taky k tomu dospějete, chce to jen trochu času a dobrou motivaci. Pak možná budete samotní lákat slečny do pokoje. Otázkou je, zda ony ještě budou chtít nebo se rozhlédnou ve vzrostlém lese. Kdo ví.

Večeře hlavní chody svíčková s knedlíkem a boloňské špagety.

Po večeři pokračují sportovní klání. O půl desáté příprava na večerku, v deset večerka.
Den, který se po ránu jevil jako katastrofa, dopadl dobře. Se všemi úskalími jsme si poradili. Snad zítra konečně rakouská strana Šumavy.


Neděle

Tentokrát opravdu odjíždíme před limitem. Neuvěřitelné. A to i přesto, že dva frekventanti zapomněli doma doklady. Po známé trase přes České Budějovice dojíždíme do Výtoně kolem 18. hodiny. Od Krumlova intenzivně sněží a na vrcholcích před Frymburkem byly slušné sněhové jazyky. Naštěstí nás nepotkal žádný padlý strom.
Rychlé ubytování, pouze s jednou drobnou komplikací. Jakub a spol. neumí počítat do čtyř a to jsou již v deváté třídě. Čtyřlůžkový pokoj obsadili tři, ač se původně dušovali, že jsou čtyři. Naštěstí se našel jeden rozumný člen našeho svěřeneckého týmu a do jejich pokoje se nastěhoval. Mnohokrát děkuji.

Večeře o půl sedmé vítězí hranolky a řízky, hodně populární jsou i borůvkové knedlíky. Pár minut po nás do hotelu přijíždí Gymnázium ze Strakonic, které veze prvňáky. Na rozdíl od nás převažují dívky. My jich máme pouze 15 a 39 hochů. Vypadá to, že genderově se počet nakonec vyrovná.

Čeká mne první šok. Pochopil jsem, že veškerá upozornění o tom, že si mají naše děti přivézt pouze věci, které mají k lyžování, jsou marná. Ve vedlejším pokoji na mne bliká jakási barevná hudba, neonový had je dlouhý asi pět metrů a z pokoje duní hity Michala Davida. V dalším pokoji se hoši zabývají montáží bezdrátového zvonku na dveře. Jaký pokrok, když tady byli minule, tak v této době po pokoji stříkali dětské šampaňské. Technici. Večer při večerce zjišťuji, že mají jakýsi komplet, který barevně promítá na zeď barevnou noční oblohu. Prý bez toho nemohou usnout. Současně si mi stěžují, že se nemohou zamknout na vlastním WC. Radím jim systém semaforu, prý tento můj nápad použijí. Taky si udělali oko u paní učitelky Hluché, při její kontrole znějí písně Queen a Freddieho M., zvou jí k poslechu, nabízejí sesli a diskutují o filmu Bohemian Rhapsody, který se všem svorně náramně líbil.

S technikou jsem se setkal již v autobuse. Sam má nějaké kombo, které určitě ozvučí fotbalový stadion. Jeho duc, duc, duc se mi zajídalo a doporučil jsem mu to přepnout do sluchátek. Bedna má tak 50 cm, kulovitá tvar cca 20 cm. Rozhodně zásadně potřebná věc k lyžování. Rukoudáním mi slibuje, že po 22. hodině toto zařízení neuslyším.
Po večeři poučení o bezpečnosti a další důležité informace. Zjišťování stavu lůžkovin na pokojích 30 hlásí, že jim chybí pro 5 lidí lůžkoviny včetně peřin a polštářů. Přesto, že jsem se jich ptal, zda nahlédli do rozkládacích křesel, tvrdí: „Nic tam není.“ Při kontrole paní zástupkyní a pracovnicí hotelu se ukazuje, že se do úložných prostorů ani nepodívali. Vše je na místě…

Po večeři rozbalování věcí a příprava na zítřek. Někteří z chlapců okamžitě vyráží do herny a tlučou usilovně do pinkponkového míčku. Večerka ve 22:00. Jako vždy nás čeká dlouhá noc. Tyto zprávy píši po půlnoci a ještě před chvílí jsem musel některé umravňovat. Při kontrole kolem půl dvanácté mne jeden dívčí pokoj přesvědčuje, že nemohou spát, protože řeší závažné problémy. Raději se neptám, čeho se to týká, ale je to zřejmě důležité a nesnese to odkladu…

Kolem jedenácté přijíždí náš poslední instruktor Marek, který přes den válčil se střevními problémy, ale nyní je prý zcela fit. Ondra byl pro změnu dopoledne na Hochfichtu lyžovat. Než se tam dostal, musel objet půl světa, protože silnice přes Zvonkovou byla na rakouské straně, pro padající stromy, uzavřena. I do střediska se dalo jet pouze jedním pruhem z výše uvedeného důvodu. Areál o půl čtvrté uzavřeli pro intenzivní sněžení a prudký nárazový vítr.

Snad to zítra bude lepší, aspoň rosničkáři několika serverů to tvrdí.

Dobrou noc i těm čtyřem, kteří stejně jako já čtou ještě v hodině duchů.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, Ehrenbergerová odpovědět
Dobrý den, pane řediteli,
děkuji Vám za všechny naše puberťáky a velice obdivuji Vaši trpělivost. Vždy, když čtu Vaše vyprávění, tak mívám záchvaty smíchu, ale věřím, že chvilkama je to opravdu hodně náročné . Jedním slovem děkuji Vám za vše
, - odpovědět
Vážený pane řediteli, hloubková kontrola lyžařského kurzu proběhla bez zjištění nedostatků :-) :-). Práce instruktorů probíhá zcela v souladu s pravidly FIS :-). A teď na vysvětlenou..... Své syny nemám potřebu kontrolovat neb jsou v těch nejlepších rukách. Je o ně výborně postaráno. Popravdě jsem je zahlédla jen z lanovky. Manžela mladší syn přivítal slovy "co tady děláš?" :-). Po tomto přivítání mi bylo jasné, že naše přítomnost není vítána :-). Ale to ani nebyl účel. Přijeli jsme si zalyžovat a konečně jsem také měla lyžařského instruktora pro sebe :-). Z Krumlova to k vám bylo jen kousek.
, - odpovědět
Vážený pane řediteli, jako děd jednoho z vašich svěřenců jsem měl čest Vás osobně poznat pouze jako doprovod na florbalových turnajích. Už tam jsem obdivoval Vaši obětavost a vitalitu. Ale starostlivost, trpělivost a nasazení se "sněženkami a machry" je obdivuhodné. Velký obdiv a ještě větší dík.
Každý den netrpělivě vyhlížím Váš další "fejeton". Ač vyrovnaný starší pán, řechtam se u toho až slzím. Váš ostrovtip a vypravěčské nadání je excelentní. Myslím si že Michalu Vieweghova vyvstala veliká konkurence. Moc Vám fandím a ještě jednou velice děkuji.
, - odpovědět
Pane řediteli, každý den se těšíme na Vaše zábavné psaní, u kterého se hodně nasmějeme. Pokud opravdu nějakou knihu napíšete, jsme Vaši věrní čtenáři. Děkujeme Vám za to co děláte a přejeme klidný zbytek výcviku 9 .
, Lehečková odpovědět
Vážený pane řediteli,souhlasím s paní Zelenkovou. Nemáte to s těmi našimi puberťáky jednoduché,ale i tak je váš ostrovtip zábavný 3 . Měl byste sepsat knihu :-) . Užívejte si sníh. Zdravím vás z nížin bez sněhu 5.
, - odpovědět
Pane řediteli, nechtěl byste jezdit s dětmi častěji? Už kvůli těmto zápiskům 5
, Hory odpovědět
Hezký večer pane řediteli. čtu Vaše zpravodajství a je to vážně obdivuhodné a skvělé! Přeji příznivější podmínky a pozdrav pro vaše instruktory(Davida).. 1